V tramvají a autobusech trávím celkem dost času. V zimě počítám zastávky, abych vypadla ze zadýchané líhně bacilů, v létě se těším až vypadnu z ne zrovna voňavé sauny. Někdy se necítím bezpečně, třeba když nastoupí hlučná skupinka mladistvých nebo opilý bezdomovec, stejně jako páníček s velkým psem bez náhubku. Dost často jsem unavená z přestupů, neustálých výluk, časového presu.
Přes to všechno mi cestování MHD přijde jako fascinující možnost vnímat a poznávat město a jeho obyvatele. Cestování odněkud někam, několikatunové kolosy přepravují lidi za jejich cíly. Někdy na pár minut, někdy i na hodinu i déle. Každý jeden cestující má svůj velký příběh a denně zažívá různé situace, kdy z mnoha z nich lze zhotovit krátkou povídku – črtu.
Jsem introvert, s lidmi se příliš bavit neumím, ale ráda pozoruji, jak se chovají, jak mluví, jak se oblékají, dívají a spřádám kolem nich příběhy. Představuji si, jak žijí, na co myslí, jaké zastávají principy.
Z toho pozorování lidí i ze situací, kterých jsem občas svědkem, se mi skládá mozaika života Ostravanů, jaký asi je. Tak jsem se rozhodla hodit to – takříkajíc – „na papír“. Není to žádná velká literatura , ale snad ani neurazí.
Námětů a příběhů není nikdy dost. Pokud máte nějaký nápad, zážitek nebo i fotku naší ostravské MHD, budu ráda, když mi napíšete. Aby se ta polokronika utěšeně rozrůstala.
Srdečně
Pavlína