Nedělní předobědový čas neměla ráda. Znamenalo to sbalit tašku do batohu, ten nahodit na záda, vychytat moment, kdy pojede tramvaj nebo autobus a vyrazit na nákup na následující týden.
V létě je takové cestování obzvlášť výživné. Spousta nudící se mládeže míří zchladit sebe (nebo hormony?) do Avionu, takže cesta z Výškovic po zastávku Obchodní centrum připomíná už několik let křest ohněm. Poté už je cesta lepší.
Vystoupila na zastávce Karpatská. Nákup v Lidlu byl ze všech možností dopravně nejpohodlnější i když supermarkety obecně ráda nemá.
Kličkovala mezi regály a naházela ze zvyku do košíku jejich pravidelné obyvatele – zeleninu, sýry, jogurty, kyselé okurky, pečivo – a samozřejmě oblíbenou Milu. Nostalgie. Jedna z mála věcí z dětství, která se za ta léta příliš nezměnila. Zamířila k pokladně. Fronta na banány, na které vzpomínala její máma, byla proti tomu slabý odvar. “Doprčic,” povzdychla si zoufale. Pokud nestihne autobus, tak bude na zastávce čekat 20 minut. Letní provoz zapříčinil, že autobus i tramvaje odjížděly tařka po sobě a ztrácet tařka půlhodinu života stáním na zastávce se nejevila jako skvělá nejbližší budoucnost.
Konečně se fronta pohnula dopředu. Vyskládala zboží na pás a když došla na řadu, měla co dělat, aby neprotáčela panenky. Ta pokladní má asi dnes přesčas, to není možné, že jí to tak trvá! Rychle zaplatila, popadla tašku a batoh a kolíbala se z kopečka na zastávku. Na všech semaforem červená, no co už, jdeme.
Před nosem jí projel autobus a zastavil na zastávce. Rozběhla se, ale s taškou a batohem to byla spíš rychlá chůze. Pot z ní lil tak, že Niagarské vodopády vedle toho vypadaly jako pramínek studánky.
Už byla autobusu na dosah pár metru, když ten se rozjel. Smutně se za ním podívala a v duchu už se smířila s představou 20 minut v nudě a vedru s výhledem na auta projíždějící po ulici Výškovická.
Autobus však náhle zastavil, couvnul a otevřel zadní dveře. Popadla tašku, doběhla pár metrů a vlezla dovnitř. Sedla si, otřela krůpěje potu z čela a za oknem pozorovala utíkající paneláky. Pan řidič ji moc potěšil. Vůbec se nemusel namáhat. Takových chronických dobíhačů potkává každý den desítky. A ještě mu ani nepoděkují. O to víc si vážila toho, že zacouval zpátky do zastávky, aby mohla nastoupit a riskoval tak, že mu vezmou minuty z cenné pauzy. Podívala se na displej s časem. Ukazoval jednu hodinu.
Když se blížili ke Kotvě, vytáhla z tašky Milu, přesunula se dopředu a když řidič zastavil, oslovila ho. Zvědavě se na ni podíval. “Prosím Vás, chtěla jsem Vám moc poděkovat, že jste na mě počkal, ať mohu nastoupit. Omlouvám se, že mi to tak trvalo. Ty nákupy jsou někdy děs. Tady máte aspoň Milu jako malé poděkování.” S těmi slovy strkala překvapenému řidiči, kterému nemohlo být víc jak třiadvacet let, svou oblíbenou pochoutku. “Ježíšmankote, Vy jste tak hodná, jezdím od rána a už mám hrozný hlad a nemám nic k jídlu a na pauzu jdu až za hodinu.” S těmi slovy se nevědomky chytil za břicho. Bylo jí ho líto. “Tak já Vám dám ještě jednu.” Vyhrabala z tašky druhý kousek.” “Tady máte. Ještě jednou děkuji za vstřícnost, mějte se hezky a ať šichta dobře dopadne. “Díky, Vy taky.” Poté vystoupila.
Když se rozjížděl, usmáli se na sebe s vědomím, že když se lidé k sobě umí zachovat hezky a vyjdou si vstříc, že je ten den hned lepší…