Dveře tramvaje se hlučně otevřely a po schodech se hlučně škrábal asi pětiletý chlapec. Namířil si to k nejbližší dvojsedačce a posadil se k oknu, odkud viděl na koleje v opačném směru. Za pár okamžiků k němu ztěžka dosedla jeho babička. “Péťo, co se tak ženeš, proboha!” Malý klučina jí neodpověděl a jen se zaujatě díval z okna. Po zaznění výstražného znamení a zavření dveří se T1 rozjela ze zastávky Horymírova směr Vítkovice. Do zvuků jedoucí tramvaje se začalo z dvojsedačky ozývat “Koleje, koleje.” Péťa se díval vytrvale z okna na utíkající pražce a čáry kolejí a opakoval toto jediné slovo.
Tramvaj zastavila před kolejemi, nacházejícími se mezi zastávkami Ředitelství Vítkovic a Stará Ocelárna a vybíhajícími na obě strany do vítkovických závodů.
Z jednoho z nich zrovna přijížděla vlečka. “Koleje, koleje, koleje, koleje.” Péťova kadence opakování slova koleje se zvýšila mnohonásobně.
Když zmizel poslední vagon v moři trubek a cihlových budov za vraty a tramvaj se rozjela, vrátil se klučina pouze k občasnému “koleje, koleje”.
Po chvíli už ale babička nevydržela skrýt svou zvědavost a zároveň trochu mrzutost a zeptala se ho: “Péťo, prosimtě, můžeš mi říct, proč pořád opakuješ slovo koleje?”
Chlapec se na ni nechápavě zadíval. “Protože po kolejích jezdí vlaky a tramvaje…”